Nikdo nezačíná slovem závislost. Začíná se slovem zasloužím si. Je krátké, příjemné a zní jako spravedlnost. Celý den člověk táhl, plnil, polykal, usmíval se na lidi, které by nejradši neviděl. A pak přijde chvíle, kdy se dveře zavřou a v hlavě se ozve hlas, který zní úplně rozumně. Tohle si zasloužíš.
Mechanismus je jednoduchý a právě proto funguje. Mozek nevede účetnictví v penězích, vede ho v bolesti a úlevě. Každá nepříjemnost je dluh. Každý dluh se musí splatit. A nejrychlejší platidlo je vždycky po ruce. Sklenice, cigareta, telefon, jídlo, které se nejí z hladu, nákup, který nikdo nepotřebuje. Na předmětu nezáleží. Záleží na tom, že úleva přijde rychle a nic se nemusí vysvětlovat.
Odměna má jednu zrádnou vlastnost. Nepotřebuje svědky a nepotřebuje souhlas. Rozhoduje o ní ten, kdo ji dostane. Je to soud, kde obžalovaný, soudce i porota sedí na stejné židli a všichni mají stejnou žízeň. Rozsudek je předem jasný. Osvobozující. Vždycky.
Zpočátku se ještě počítá. Odměna za těžký den. Pak za normální den, protože normální den je taky únavný, jen se o tom nemluví. Pak za dobrý den, protože dobrý den se má oslavit. A nakonec za špatný den, protože špatný den se musí nějak přežít. Kalendář se zaplní. Neexistuje den, který by si úlevu nezasloužil. Tím se z výjimky stane pravidlo a z pravidla potřeba, ale ten okamžik nikdo nevidí. Neozve se žádný zvonek. Na zemi není nakreslená žádná čára. Jen se jednoho dne ukáže, že bez odměny se den nedá uzavřít.
Na tom je to nejchytřejší. Závislost se nikdy nepředstaví vlastním jménem. Mluví jazykem péče o sebe. Půjčuje si slova, která zní zdravě. Odpočinek. Pohoda. Ventil. Čas pro sebe. Kdo by se sám se sebou hádal o čas pro sebe? Kdo by si odpíral odpočinek? Argument je neprůstřelný, protože je postavený z cihel, které všichni považujeme za dobré.
Lidi kolem to často vidí dřív. Všimnou si, že ventil se otvírá častěji. Že pohoda vyžaduje větší dávku. Že čas pro sebe se změnil v čas, kdy člověk není k zastižení. Ale řeknou to opatrně, nebo vůbec. Protože kdo jim dal právo soudit, co si kdo zaslouží? A tak mlčí. A to mlčení je pro mechanismus další odměna. Nikdo nic neřekl, takže je všechno v pořádku.
Pak přichází fáze, kdy odměna přestane odměňovat. Úleva je menší, kratší, plošší. Už to není radost, je to jen návrat na nulu. Bez toho je den v mínusu, s tím je na nule. Člověk už nesbírá body, jen zastavuje ztráty. A tady se ukáže, jak hluboko sahá to původní slovo. Protože i tohle se dá nazvat zaslouženým. Aspoň ta nula. Aspoň to málo. Aspoň aby to nebolelo.
Zajímavé je, co se stane, když se odměna jednou vynechá. Nepřijde hlad. Přijde křivda. Pocit, že někdo bere něco, co patří. Že se porušila dohoda. Jenže dohodu nikdo nepodepsal. Uzavřela ji jedna strana sama se sebou v okamžiku únavy a pak ji léta dodržovala s přesností, kterou by jí mohla závidět každá banka. Splátky chodily včas. Úroky rostly. Výpis nikdo nečetl.
Vztek, který přijde při odpírání, je nejlepší důkaz. Věc, kterou si člověk skutečně jen užívá, se dá vynechat s pokrčením ramen. Škoda, příště. Věc, na které člověk visí, vyvolá obranu. Hledání viníka. Vysvětlování. Zvýšený hlas. A znovu ten argument: po tom všem, co se dneska dělo, si to přece zasloužím.
Nejde o to, jestli si člověk zaslouží úlevu. Zaslouží. Každý si ji zaslouží. Jde o to, kdo ji vybírá a čím se platí. Odměna, která se vyplácí ze stejného účtu, ze kterého se pak splácí škody, není odměna. Je to půjčka s hezkým názvem.
A ten hlas, který zní tak rozumně, nikam neodejde. Bude tam i zítra, až se dveře zavřou. Bude mluvit stejně klidně a stejně přesvědčivě. Nebude křičet. Nebude prosit. Jen zopakuje svoje krátké, příjemné slovo, které zní jako spravedlnost.
A pořád bude znít úplně rozumně.
© DarkMirax
Napsat komentář