Lidi leští výlohu a doufají, že si nikdo nevšimne, že v krámě je prázdno.
Ráno půl hodiny před zrcadlem. Filtr na fotku, druhý filtr na ten první. Nový kabát, nové zuby, nový úsměv naučený z videa. Celá fasáda natřená do lesku, aby ji bylo vidět až z druhé strany ulice.
A uvnitř? Průvan. Pár vypůjčených názorů, co se dají vyměnit podle toho, kdo zrovna sedí u stolu. Strach z ticha, protože v tichu by bylo slyšet, jak to tam zní dutě.
Říká se, že vnitřní krása je důležitější. Hezká věta. Jenže svět ji neplatí. Svět platí za obal. Vnitřek nejde vyfotit, nejde nasdílet, nejde za něj dostat srdíčko. A co nemá srdíčko, jako by neexistovalo.
Tak se staví fasády. Čím víc prázdna za nimi, tím víc barvy na nich. Je to logické. Kdo nemá co ukázat uvnitř, musí křičet zvenku.
Ti ostatní, co v sobě něco nosí, jsou často k nepoznání. Obyčejná bunda, unavený obličej, žádná výloha. Projdeš kolem nich a nevšimneš si. Oni se nesnaží, abys je viděl. Nepotřebují to.
Fasáda časem oprýská. Vždycky. Barva sleze, lesk zmatní, filtr přestane stačit. A pak zbyde jen to, co bylo za ní.
U někoho dům. U někoho kulisa.
© 2026 DarkMirax / Dark Studio Art. Všechna práva vyhrazena.
Napsat komentář