To, co nás drží, nebývá vždy to, co vidíme

Na čem jsme v životě nejvíc závislí? Ne na lásce. Ne na práci. Ne na alkoholu, cigaretách, telefonu. Na samotné potřebě mít se na čem upnout.

Zbavíš se jedné závislosti a mozek okamžitě hledá další. Přestaneš pít, začneš cvičit posedle. Ukončíš toxický vztah, hned se vrhneš do práce, jako by tě mělo pohltit. Není to náhoda. Je to stejný mechanismus, jen převlečený do jiného kostýmu.

Závislost není o té konkrétní látce nebo činnosti. Je o potřebě něčeho, co ti na chvíli umlčí nejistotu. Něčeho, co ti dá pocit kontroly nad tím, co kontrolovat nejde. Cigareta, telefon, potvrzení od druhých, adrenalin, dokonce i utrpení. To všechno může sloužit stejnému účelu. Zaplnit prázdnotu, co se otevře, kdykoliv zůstaneš sám se svou myslí bez rozptýlení.

Proto odvykání nikdy neznamená jen „přestat“. Znamená to konfrontovat tu díru, kterou závislost zakrývala. A většina lidí radši najde novou berličku, než aby se tam podívala.

Nejzáludnější na tom je, že i produktivita může být závislost. I zdraví. I „seberozvoj“. Kdykoliv se něco stane jediným způsobem, jak zvládneš den, přestalo to být volbou. Stalo se to únikem s hezčím jménem.

Otázka není „na čem jsem závislý“. Otázka je, co přesně se snažím umlčet, když se na to upnu.

© DarkMirax